Home Recenze The Dwarves Review – mizerné trpasličí řemeslo

The Dwarves Review – mizerné trpasličí řemeslo

0
The Dwarves Review – mizerné trpasličí řemeslo

King Art Games bedlivě sledujeme od chvíle, kdy se jim Jakub Rozalski rozhodl svěřit vývoj Iron Harvest. Trpaslíci mohou být považováni za zkoušku schopností studia. Výsledky jsou však méně než slibné…

PROFESIONÁLOVÉ:

  1. Fanoušci trpaslíků (rasa) nebo trpaslíků (knihy) by měli být spokojeni;
  2. Cestování po mapě světa a průzkum jako z gamebooku jsou klimatické a mohou být opravdu zábavné;
  3. Zajímavé provedení vyprávění, pěkně napsané i zahrané dialogy;
  4. Za předpokladu, že se setkáte bez závad, je boj do jisté míry uspokojivý;
  5. Slušné audiovizuály s pěknými cut-scénami a hudbou od Blind Guardian.

NEVÝHODY:

  1. Nedopečený boj – chaotický, nečitelný, se špatnou fyzikou, tupou AI a spoustou závad;
  2. Klišovitý, triviální příběh na méně než 10 hodin, bez jakýchkoli významných možností;
  3. Fantasy svět na vykrajování sušenek, ve kterém není téměř co dělat;
  4. Primitivní RPG vrstva;
  5. Nešikovné ovládání, které nelze volně konfigurovat;
  6. Nedostatek stability (občasné srážky).

Jako milovník fantasy literatury sympatizuji s Němci. Zatímco polští hráči se mohou pochlubit ságou Zaklínače od Andrzeje Sapkowského a její vynikající videoherní adaptací od CD Projekt RED, jejich západní sousedé se něčeho podobného dočkali teprve nedávno… Za předpokladu, že za takovou považujeme knihu, která budí dojem Tolkiena -ripoff (mluvím o The Dwarves od Markuse Heitze) a jeho digitální adaptaci, která vypadá jako rozpočtová verze Dragon Age: Origins. Studio King Art Games vytvořilo RPG s potenciálem – tento potenciál byl bohužel téměř zcela promarněn. To je důvod, proč tuto hru každému doporučit.

Trpasličí věk: původ?

Kde je souvislost s prvním Dragon Age? Nejprve nástin celého příběhu. Nebýt toho, že knihy byly napsány pár let před vydáním DA:O, možná bych byl podezřelý při čtení příběhu mladého trpasličího kováře, na kterého z rozmaru osudu padne úkol sjednotit své příbuzné, ale i lidi a elfy v boji proti velkému zlu, které zde představuje čaroděj vedoucí armádu orků, nemrtvých a temných elfů (známých jako elf). To je samozřejmě dějová premisa známá ve fantasy žánru po staletí, ale je to také velmi oblíbené téma, které se snoubí s hrdinským patosem, dávkou temné brutality a nádechem hrubého humoru, to vše vesměs připomíná dílo BioWare.

Druhá věc, která mě napadá v Dragon Age: Origins, jsou mechaniky. The Dwarves je také taktické RPG, ve kterém vedeme tým čtyř dobrodruhů do bitvy. Klíč k úspěchu spočívá v plánování našich akcí na aktivní pauzu a využití speciálních schopností našich hrdinů. Zde však podobnosti končí, protože v díle od King Art Games kromě bojů trávíme spoustu času procházením světa ve stylu gamebooků.

Skákání po zemích

Cestování je prvním aspektem hry, který bych rád probral, než přistoupím k rozebrání soubojového systému. Průzkum světa Girdlegard je největší síla The Dwarves. Pohyb pěšce po mapě pokryté hustou sítí cest vás dokáže pořádně vysát a má oldschool kouzlo klasické fantasy adventury. Cesta je plná pravidelně se vyskytujících událostí, na které musíme reagovat – seznam obsahuje např. interakce mezi členy party, terénní překážky nebo setkání s tajemnými cizinci. Opravdová zábava však začíná, když zjistíme, že špatné rozhodnutí může mít fatální následky.

Naneštěstí je kouzlo zlomeno, jakmile zjistíme, že svět vypadá, jako by byl plný atrakcí. Dokud se budeme držet cesty vedoucí k hlavnímu cíli, zažijeme u buše zajímavá dobrodružství, ale pokud se rozhodneme procházet okrajové cesty, nenajdeme téměř nic. Počet náhodných střetnutí, které na nás čekají ve většině vesnic a měst, je obvykle omezen na jedno (pokud jde o návštěvu místního obchodníka) a všechny vedlejší úkoly spočítáme na prstech ruky. Horší je, že samotný příběh je lineární a občasné volby nemají prakticky žádný vliv na průběh a dokonce ani na konec příběhu. Když se přidá urážka ke zranění, zkušení hráči budou moci vidět uvedený konec za méně než 10 hodin a dokonce i ti nejzvídavější ho dosáhnou za méně než 15 hodin.

Přečtěte si také  Inside Review – nadšeni tvůrci Limbo

Clich® zesílí

"Nenechte

Nenechte se zmást živými snímky obrazovky – Girdlegard může být temné a kruté místo.

Hra je založena na románu Trpaslíci – německém bestselleru z roku 2003, který otevírá pětidílnou sérii od Markuse Heitze. Hra je poměrně věrnou (byť zkrácenou) digitální adaptací románu.

Přesto i ta velmi krátká kampaň má své výhody. Kromě toho, že trávíme méně času tím, že se musíme zabývat herními mechanismy (více brzy), znamená to výstižnější a napínavější kompozici zápletky. Ačkoli hledání něčeho pozoruhodně vynalézavého a poutavého v této hře, ať už v prostředí nebo ve vyprávění, je marný úkol, díky četným dějovým zvratům je překvapivě příjemné vidět, jak se zápletka rozplétá. Je to také díky některým velmi pěkným cut-scénám, které jasně vytvořili specialisté na adventury (donedávna to byla také hlavní živnost King Art Games), stejně jako slušně nahraným dialogům a zajímavému narativnímu modelu, opírajícímu se o repliky namluvené postavy se mísily s popisy čtenými vypravěčem.

Co dalšího můžeme najít na méně okouzlující straně narativní vrstvy? Řekl bych, že postavy. To se týká především hlavního hrdiny Tungdila – je to trpaslík se zlatým srdcem místo hloubky charakteru a jeho vášně se soustředí spíše na knihy než na sekery, pivo a zlato. Zbývající asi tucet jeho společníků, většinou patřících ke stejné rase (není to ve hře zvané Trpaslíci takové překvapení…), jsou mnohem „hodnějšími“ zástupci jeho rodu. Součástí party je i povýšená čarodějka s golemem a herecký soubor, který rád dovádí. I když si jednotlivé postavy snadno oblíbíte (nebo neoblíbíte), celkově je jich až příliš; v důsledku toho je čas strávený na obrazovce příliš tenký na to, abychom s kteroukoli postavou vytvořili nějaké hlubší emocionální pouto.

Hanebný ústup z bojiště

Brzký konec přináší radost zejména, vezmeme-li v úvahu jednoduchost – či spíše hrubost – RPG mechanik v této hře. Celý postup postavy spočívá ve výběru jedné ze dvou dovedností dostupných každé dvě úrovně (s limitem úrovně 10). Také správa inventáře byla snížena na minimum – nejvíce můžeme získat lektvary a amulety, které lze vybavit na dobu boje (jeden předmět na postavu). Myslí to ti chlapi vážně? Abychom byli upřímní, mohli bychom se to pokusit ospravedlnit tím, že tým může mít až dvanáct postav najednou… ale ve srovnání s jinými RPG je to dost nepřesvědčivá výmluva.

"Čas

Čas od času na nás hra vrhne průzkumnou sekvenci, trochu připomínající typickou adventuru. Jsou tam i nějaké hádanky.

Přečtěte si také  Seznamte se s nejúžasnější hrou roku 2019 – Disco Elysium, svérázné RPG z Estonska

Dobře, co je tedy špatného na bojovém systému? Je to úplně špatně, počínaje jeho samotnou premisou. Nenechte se zmást reklamními slogany – The Dwarves byste si nespletli s taktickým RPG, ani kdybyste byli slepí. Dostáváme zde křížence mezi výše zmíněným Dragon Age: Origins a hack’n’slash – chaotickou rvačkou zahrnující desítky nepřátel, kterou lze pozastavit pouze za účelem použití jedné ze tří speciálních schopností nebo jediného předmětu. A je to – zapomeňte na výběr formace do party nebo určování chování jednotlivých postav (např. agresivních nebo defenzivních).

Asi největším zklamáním je pompézně propagované využití fyziky v boji. Je pravda, že naše útoky často vedou k odtlačení, sražení nebo rozprášení skupin nepřátel, ale zatlačení pouhého goblina do propasti zející dva metry vedle vyžaduje vytrvalost hodnou lepšího přístupu. Těla protivníků vykazují mnohem menší setrvačnost, než by měla, když jsou zasažena našimi útoky. A mimochodem, „fyzika“ použitá v této hře může vést i k bizarním situacím, jako je zakopávání postaviček o překážky nebo vzájemné srážení se při běhu v sevřené formaci do boje. Naštěstí se to stává velmi zřídka.

Můj přítel, trpaslík

Boj by mohl být zábavný i bez velké taktické hloubky, nebýt naprostého nedostatku lesku, který charakterizuje tento prvek hry. Nejhorší je asi nečitelnost bojiště – při oddálení silueta nepřátel často splývá s okolím a chybí možnost zvýraznění postav na obrazovce. Dalším problémem je skutečnost, že může být obtížné „zamknout se“ na konkrétní postavu (přestože na ni najedete kurzorem) a případy, kdy se kamera odmítne pohnout. Časté pauzování je navíc potřeba nejen pro přesné zacílení našich útoků (snažíme se přitom nezasáhnout spojence), ale hlavně kvůli neschopné AI naší party.

"Girdlegard

Girdlegard by mohl být mnohem zajímavějším (a propracovanějším) světem, kdyby se vývojáři rozhodli přidat nějaký glosář nebo lexikon.

Postavy se mohou zaseknout na těch nejmenších překážkách, a pokud je nechají na pár sekund samy, zůstanou naprosto nehybné, i když přímo před nimi zuří bitva. Nepřátelé na tom nejsou o nic lépe – útočí v roji, bez jakékoli taktiky, snad kromě spoléhání se na nekonečné respawny (dokud hráč nesplní nějaké konkrétní cíle) a vůbec jim nevadí, že jsou např. vnikl do oblaku jedovatého plynu. A pak je tu náklaďák bugů a závad. Jediná hratelná postava se zbraní na dálku ji používá na přímý dosah, velké léčivé lektvary nemají žádný účinek, speciální útoky berou zásadu hit-or-miss doslova – a i když útok zasáhne, někdy to nebude fungovat ( i když jste spotřebovali akční body) a někdy dojde k zamrznutí časovače cooldownu, což efektivně uzamkne schopnost.

Naštěstí boj není dominantním prvkem hry v The Dwarves a díky různorodým bitevním scénářům a slušné úrovni obtížnosti je možné získat určité uspokojení z vítězství (za předpokladu, že koncentrace závad v dané bitvě nedosáhla kritická úroveň). Hrstka patchů možná může situaci výrazně zlepšit, ale aby byly bitvy tak zábavné, jak byly inzerovány, museli byste pravděpodobně překódovat celou hru…

Požehnání slepého strážce

Co nám The Dwarves říkají o současných schopnostech King Art Games, studia zodpovědného za vývoj Iron Harvest – velmi očekávané RTS zasazené do vesmíru 1920+ vytvořeného malířem Jakubem Rozalskim? Soudě podle kvality jejich nejnovější hry nejsme zrovna optimisté. I když je těžké upřít vývojářům určitou kreativitu, herní mechanismy a technická vytříbenost občas volají do nebes po pomstě. Doufejme, že do roku 2018 vývojáři výrazně zlepší své dovednosti.

Přečtěte si také  Recenze Call of Duty: Modern Warfare – téměř nejlepší CoD všech dob

Na závěr mi zbývá říci pár dobrých slov o audiovizuální vrstvě a trochu hořkosladké o technické stránce hry. První z nich představuje slušnou úroveň – možná ne působivá, ale ani odpudivá. Trojrozměrná mapa světa a některé animace (zejména ve výše zmíněných cut-scénách) jsou skvělé, i když modely objektů a postav z prostředí trochu pokulhávají. Hudbu lze označit pouze za přijatelnou, i když celkovou hodnotu soundtracku výrazně zvedlo přidání propagační písně od heavy meatalové kapely Blind Guardian (kapela má i menšího hosta v jednom z questů).

K optimalizaci nemám žádné výhrady. Počítač vybavený Core i5-4570 (3,2 GHz), 8 GB RAM a GeForce 1060 GTX zajistil stabilních 60 fps při nejvyšším vizuálním nastavení a v 1080p (i když bylo pár případů, kdy to kleslo na cca 40 fps ). Další nevýhodou je však nastavení hry, protože vývojář poskytl velmi málo konfiguračních možností – nelze si ani přizpůsobit ovládání (a hra by tuto možnost jistě mohla využít, protože výchozí mapování tlačítek není příliš pohodlné). Dalším problémem je fakt, že hra ráda občas spadne na plochu bez zjevného důvodu.

"Teoreticky

Teoreticky měly být taktické aspekty hry zajištěny výběrem čtyř bojovníků z větší skupiny postav. Až na to, že se naše cíle nenaučíme, dokud nezačnou boje, což v podstatě maří účel našeho předchozího výběru.

Ať je vaše železná úroda bohatá!

Shrnuto a podtrženo, The Dwarves není špatná hra, ale jak jsem již zmínil v úvodu, je těžké ji někomu upřímně doporučit. Pokud hledáte taktický boj podávaný ve fantazijní omáčce, raději si vyzvedněte nedávnou Tyranny nebo doslova jakýkoli díl série Dragon Age. Stejně (ne-li více) výraznou atmosféru adventury ze staré školy ve fantasy světě, ale s bohatšími možnostmi zahrát si roli hrdého trpaslíka, najdete v tolik nedoceněném Baldur’s Gate: Siege of Dragonspear. A opravdová radost z vytírání podlahy hordami monster na bitevním poli – v každém poloslušném hack’n’slash. Nebo ve Warhammer: The End Times – Vermintide.

Je pravda, že Trpaslíci obsahují některá originální řešení a dokážou být skutečně zábavní, ale často je to smích přes slzy – radost z dobrodružství je dříve či později zničena nefunkčním bojem nebo vědomím, že v tomto virtuálním světě se dá dělat jen velmi málo. A i když vás vyprávění nebo postavy náhodou uchvátí a vynahradí všechny mechanické nedostatky, nakonec budete zklamáni tím, jak rychle se dobrodružství chýlí ke konci. Pokud vám došly opravdu dobré RPG, můžete riskovat tím, že se připojíte k výpravě The Dwarves… ale počkejte alespoň, dokud cena neklesne a vývojáři své dílo pořádně zaplátají. V tuto chvíli existuje sto lepších způsobů, jak investovat 40 EUR, než nákup The Dwarves.

ODMÍTNUTÍ ODPOVĚDNOSTI

The Dwarves jsem hrál cca. 13 hodin, dokončení hlavního příběhu a vyřízení co největšího počtu vedlejších úkolů (kterých, jak jsem již řekl, není zrovna mnoho). Strávil jsem také nějaký čas potulováním se po světě a snažil jsem se najít různé způsoby, jak dosáhnout cílů.