Home Recenze Stellaris Review – Paradox dobývá vesmír

Stellaris Review – Paradox dobývá vesmír

0
Stellaris Review – Paradox dobývá vesmír

Dlouho očekávaná Stellaris ovládla vesmír… a Steam. Vývojáři z Paradox vytvořili úžasnou vesmírnou hru 4X. A navzdory některým nedostatkům je těžké se na to nezavázat.

PROFESIONÁLOVÉ:

  • Vcucne vás a nepustí;
  • Zápletka vyvinutá pomocí náhodně generovaných událostí;
  • Šikovné a jednoduché rozhraní;
  • Průzkum je velmi uspokojivý;
  • Výkonný výrobce závodů;
  • Klimatická hudba inspirovaná mezihvězdnou;
  • Pečlivě implementované vizuály.

NEVÝHODY:

  • Střední fáze hry má momenty, kdy se nic neděje;
  • Mohl by použít více obsahu (např. špionáž) a vylepšit několik prvků;
  • Na normální obtížnost je AI pasivní;
  • Při spuštění – problémy s optimalizací na velkých mapách.

Vesmír fascinuje lidi od věků. Regály knihkupectví sténají pod tíhou sci-fi románů a Hollywood denně vydává adaptace SF klasiků. Kdo ví, možná se díky Elonu Muskovi a jeho společnosti SpaceX cesty vesmírem brzy stanou realitou. Zatím máme sny, knihy… a videohry.

Stellaris je nejnovějším dílem Paradoxu. Tentokrát se švédští vývojáři, známí svými propracovanými strategickými hrami, vydali do neprobádaných vod. Využitím svých bohatých zkušeností a osvědčených řešení vytvořili skvělou vesmírnou strategii 4X. Není dokonalý, ale s vědomím zvyklostí vývojářů a vynalézavosti moddingové komunity budou případné nedostatky brzy minulostí. A pak… připravte se na to, že si vytáhnete nějaké celonoční noci, protože i tak je Stellaris černým vírem schopným pohltit jakékoli množství volného času, který můžete ztratit!

Paradox velkých strategií

Švédské studio Paradox Interactive je známé po celé Evropě. Srdce hráčů si získaly díky franšíze historických strategických her – Europa Universalis – která je překvapila svým rozsahem, realističností a množstvím možností. Hráči tyto pískoviště milovali, protože jim umožňovaly účastnit se velkých válek a událostí minulosti a také měnit běh dějin. Série EU zase zplodila Crusader Kings, subfranšízu zaměřenou na diplomacii, dynastie a rodové linie; vývojáři se nevyhýbali ani modernímu prostředí a vytvořili sérii Hearts of Iron. Paradox jejich produkci výstižně popsal jako „velké strategické hry“, což přesně vyjadřuje jejich obrovský rozsah.

Stellaris je první futuristickou strategií v portfoliu Švédů. Paradox však neopustil svou tradici; naopak, zpracovali všechny své dosavadní zkušenosti a vytvořili produkt, který bude milovníkům předchozích děl studia okamžitě povědomý. Hlavním rozdílem je přidání průzkumu, díky kterému získáme plnohodnotný 4X zážitek (dosud velké strategické hry Paradoxu samotný aspekt průzkumu postrádaly).

Děti hvězd

Pro začátek Stellaris vyžaduje, abychom vytvořili rasu. Volby, které děláme při výběru vlastností, etiky nebo politického systému našeho druhu, jsou velmi důležité, protože mají podstatný vliv na průběh hry. Pokud se například rozhodneme hrát za rasu duchovních xenofilů, nebudeme moci těžit z otrocké práce. Důležitým rozlišovacím faktorem mezi různými rasami je také způsob, jakým cestují galaxií: existují tři různé metody a každá má své klady, zápory a jedinečné vlastnosti. To, že si vytváříme vlastní rasu, se také docela dobře hodí k náhodně generované hratelnosti. Tentokrát nebyli Švédové při navrhování hry svázáni žádnými historickými reáliemi, takže pokaždé dostaneme jinou mapu, jinou konkurenci a jiné sousedy. I vědecké objevy jsou do jisté míry náhodné a nikdy si nemůžeme být jisti, jakým směrem se naše civilizace ubírá a kam nás dostane. Je to onen prvek nepředvídatelnosti, charakteristický pro hry od Paradoxu, který – i když byl zcela jistě omezen – nebyl zcela vymýcen. A právem.

To, co na Stellaris miluji, je raná fáze každého scénáře. Začínáme na naší domovské planetě, ale brzy začneme zkoumat a kolonizovat blízká nebeská tělesa – nejprve pouze ta, která mají klima vhodné pro naše subjekty (nebo občany), ale postupem času vědecké objevy umožňují kolonizaci a terraformaci nepřátelského prostředí. Hry od Paradoxu zatím nijak zvlášť nezdůrazňovaly aspekt průzkumu (ačkoli například kolonizace Nového světa v Europa Universalis ho do jisté míry měla). Ve Stellaris, zejména na začátku, hraje průzkum velkou roli a je vlastně docela zábavný. Umožňuje nám to poznat blízké planetární systémy, což nám umožňuje přístup k jejich zdrojům. Ale to není vše; když jsme tam, můžeme také objevit různé anomálie, z nichž každá má malou historii sama o sobě – někdy dokonce ekvivalent RPG questů, které nás nutí vybrat si jednu z několika možností, jejichž důsledky mohou být významné. Tak se seznámíme s minulostí galaxie, která je docela pozoruhodná a v souladu s tvrdou sci-fi povahou prostředí. Ukazuje také, že zatímco Paradox opustil realistické historické prostředí, zachoval si svůj vědecký přístup k obsahu svých her.

Přečtěte si také  Recenze Pillars of Eternity: The White March Part II – Poslední kapitola klasického RPG dobrodružství

Konečná hranice

Nakonec naše impérium dosáhne bodu, kdy se již nemůže volně rozvíjet – v těsné blízkosti našich hranic se objevují další, konkurenční civilizace. Tehdy se hra dostává do střední fáze. Od tohoto okamžiku se diplomacie, zpočátku nepříliš důležitá, stává klíčovou. V tuto chvíli jsme zbaveni osobní správy našich planet – stejně jako v Crusader Kings existuje limit pro počet světů, které můžeme spravovat z našeho hlavního města, a pokud tento limit překročíme, budeme přísně potrestáni. Řešením je vytvoření sektorů, administrativních jednotek, které mohou zahrnovat četná nebeská tělesa a jsou řízeny automaticky. Naše role je omezena na jmenování správce a výběr obecného směru vývoje (např. vědecký výzkum nebo těžba krystalů). Tak byl minimalizován únavný mikromanagement jednotlivých planet – a v určité fázi jich jsou na mapě galaxie desítky.

Řízení ve Stellaris probíhá na dvou úrovních: galaktické a planetární. Ten nám umožňuje stavět budovy a vést obyvatelstvo, jako to děláme v jiném díle od Paradoxu – Victoria – nebo, pro populárnější příklad, v sérii Civilizace. Tyto dva typy řízení se výrazně liší, ale velmi dobře se doplňují.

Jak se pomalu blížíme do závěrečné fáze hry, střetáváme se s jinými civilizacemi (a/nebo s nimi vytváříme federace), kolonizujeme jiné planety a čelíme různým galaktickým krizím. Mezi posledně jmenované máme věci jako například povstání AI (zřejmý, a první z mnoha, odkaz na televizní seriál Battlestar Galactica) nebo vnitřní boje s různými frakcemi formujícími se v našem impériu. Patří mezi ně především dobyté rasy, ale také případy jako separatisté z planet na okraji impéria. Tento problém lze řešit mnoha způsoby, jedním z nich je to, co jsem udělal ve svém agresivním impériu – zotročení všech nových obyvatel??. Bohužel toto rozhodnutí mělo určité důsledky – řetězy a okovy málo podporují intelektuální růst, takže mí fungoidní dozorci v určitém okamžiku zaostali za jinými civilizacemi, pokud jde o technologii… Premisa systému frakcí je divoce zábavná, ale je to škoda, že to hráče nepostaví před těžší výzvu.

Existuje několik vlastností, které Stellaris odlišují od typické 4X strategie. Hra neobsahuje tahový systém, což je aspekt mechaniky typický pro tento žánr, a hratelnost – stejně jako v Europa Universalis – je strategický sandbox, ve kterém se od nás očekává, že si do určité míry stanovíme vlastní cíle. Důležitou roli hraje i závěrečná fáze hry; tehdy se musíme vypořádat s různými krizemi velkého rozsahu – ať už je to vznik „Skynetu“ nebo invaze „Reaper“.

Trochu RPG

Jak se na hru od Paradoxu sluší a patří, Stellaris se – díky systému náhodných událostí – vyznačuje jistou mírou nepředvídatelnosti a vytváří tak nejrůznější příběhy. Některé z nich vyprávíme sami, když hrajeme svou roli ve vesmíru. Jedna z mých her obsahovala deset let trvající soutěž, kterou jsem měl se dvěma dalšími, podobně vyspělými říšemi. Bohužel se moji protivníci rozhodli vyjít spolu a vytvořili alianci, čímž jsem se dostal do poměrně nebezpečné (nebo alespoň nepříjemné) pozice. Strávil jsem desítky herních let tajným přípravou na zničující, agresivní útok, zatímco jsem na povrchu získával laskavosti, protože jsem nechtěl, aby zahájili první úder. Oni ne. „Zergové“ ano – dostali jsme informaci, že se k naší galaxii blíží neznámá ničivá síla (toto je jedna z událostí poslední fáze). Naštěstí se horda objevila za jedním z konkurenčních impérií – tak jsem využil chvíle a zabodl sousedovi nůž do zad. Pohotově jsem ignoroval zoufalá volání po galaktické jednotě tváří v tvář společné hrozbě, vazalizoval, co jsem mohl, a… sám jsem rychle podlehl děsivým monstrům z propasti. Navzdory porážce jsem ve skutečnosti cítil hořko-sladké zadostiučinění – přijal jsem postoj své civilizace (fungoidní poháněči milionů otroků) a jednal jsem tak, jak by v dané situaci jednali.

Přečtěte si také  Recenze VirtuaVerse – Perfect Cyberpunk je Pixel Art smíchaný se Synthwave

Takových příběhů jsou ve Stellaris stovky, ne-li tisíce. Někdy jindy, když jsem si hrál za mírumilovnou lidskou civilizaci, postavil jsem pozorovací stanoviště na planetě obývané dosti primitivním druhem. Po několika letech pasivního pozorování propukl skandál – skupina vědců tajně odešla na planetu, stala se místními „božstvy“ a nařídila domorodcům postavit velkou pyramidu. Základna musela být uzavřena – vzhledem k etice mé civilizace nebyla jiná možnost. Totéž se stalo, když jsem si hrál za plazí xenofoby – tentokrát jsem mohl využít zbožštění svých vědců a hlídat situaci. V důsledku toho vypukla rozsáhlá náboženská válka a velká část obyvatel planety byla ztracena v následujících masakrech. A mám podezření, že existuje několik dalších, různých řešení této události, která stále čekají na své objevení.

Stellaris je hra od Paradox, studia poněkud nechvalně proslulého svou tradicí vydávání neleštěných titulů. Už nějakou dobu však Švédové pracují na změně této image a jejich nová strategická hra je důkazem, že dělají pokroky. V den vydání – což tvůrci sami přiznali – bylo hlavním problémem zadrhávání hry na velkých mapách v pozdějších fázích hry. Podle vývojářů bude problém brzy vyřešen. Kromě toho, i když to může být nepříjemné, nikomu to nezabránilo ve hře.

Galaktická byrokracie

Je téměř ironické, že největší problém, který mám se Stellaris, je ten, že ve hře, ve které se umělá inteligence může bouřit proti jejich tvůrcům, se nepřátelé ovládaní umělou inteligencí ukáží jako spíše pasivní. Hrou jsem strávil několik desítek hodin. Hádejte, kolikrát během této doby vyhlásilo konkurenční impérium válku mému státu? Pouze jednou. Taková pasivita má své výhody (nerušená expanze v raném stadiu není něco, nad čím by se dalo kýchnout), ale pokud se chcete vypořádat s trestuhodnou povahou charakteristickou pro jiná díla od Paradoxu (např. povstání vazalů, zrušení spojenectví nebo náhlá ztráta těžce získaná stabilita), měli byste začít na vyšší úrovni obtížnosti od začátku. K tomu si připočtěme, že je někdy těžké se paktovat a ve střední fázi hry máme méně anomálií a následně následných událostí, což znamená období, kdy se v podstatě nic neděje. Naše sektory se spravují samy, mírumilovné civilizace nechtějí vstupovat do aliancí zaměřených proti našim nepřátelům a všechny zajímavé události rané fáze již proběhly. Tehdy tu pestrost dodávají galaktické krize – těch je ale podle mě v současné verzi příliš málo. Ještě bych měl poznamenat, že problém trápí hlavně větší mapy – na těch menších to tak patrné nebylo.

Přečtěte si také  Recenze Werewolf: The Apocalypse – Heart of the Forest – Kvílení, štěkání, strhující dobrodružství

Hry od Paradoxu jsou známé tím, že ve verzi 1.0 jsou jako kostra – kompletní, ale hodily by se do detailu. U Stellaris tomu není jinak. I nyní může tento prostor 4X poskytnout desítky hodin zábavy, ale hra by určitě mohla využít více obsahu. Počínaje rozšířenými možnostmi diplomacie, přes větší rozmanitost ve střední fázi až po další hloubku systému frakcí (ani jednou mi nezpůsobily vážný problém). Také bych rád viděl větší roli špionáže, která by dokonale ladila s mechanikou střední a pozdní fáze hry.

Stellaris také potřebuje vyleštit několik důležitých prvků. Kromě zmiňované pasivní AI by notifikace ve hře rozhodně mohly zabrat přepracování. Nemůžeme je libovolně upravovat jako v jiných titulech Paradox, což vede k nevyhnutelnému přetečení (např. během války), kdy se pohřbíme pod takovým množstvím dat, že je nejsme schopni efektivně kontrolovat. Další věc, která chybí, je analýza průřezových dat – skoro nemůžu uvěřit, že je to práce Paradoxu! V důsledku toho se často musíme prohrabávat po sobě jdoucími planetárními systémy nebo obrazovkami menu, abychom se dostali k relevantním informacím (např. pokud nějaká civilizace vlastní některý ze vzácných zdrojů). Zmíněný sektorový systém skutečně odečítá spoustu zbytečného mikromanagementu, ale není dokonalý – stále musíme ručně dohlížet na každou vesmírnou stanici a naprostý objem událostí usnadňuje ztrátu přehledu o věcech, jako je koloniální loď.

Celou strategii

Budu k vám upřímný – dlouho jsem si nebyl jistý, jak Stellaris ohodnotit. Na jedné straně má tato 4X vesmírná strategie tah černé díry a vynalézavost jedné z vizí Elona Muska. Strávil jsem s tím nějaký hlavní čas a vím, že se vrátím pro další. Tato inscenace se navíc může pochlubit velmi klimatickou hudbou, podobnou Interstellar (kosmické elektro, perfektní při čtení SF literatury – sám jsem to vyzkoušel!) a barevným vizuálem s množstvím detailů viditelných v detailních záběrech. Stellaris je také důkazem toho, že švédská společnost úspěšně pracuje na tom, aby jejich velké strategické hry byly uživatelsky přívětivější, což je dobré znamení v souvislosti s nadcházejícím Hearts of Iron IV. Hezkým příkladem je nástroj pro návrh kosmických lodí – lodě si můžeme vytvořit sami nebo se spolehnout na automatiku, která také funguje docela slušně.

Na druhou stranu je Stellaris také hrou s několika nedostatky, z nichž nejbolestivější je pasivita umělé inteligence a fakt, že se ve střední fázi hry nudíme. I když je pravda, že první nedostatek do jisté míry odstraní dobře organizovaný multiplayer, o to tady nejde. Jsem však pozitivní, že se nedostatky hry vypořádají – s vědomím politiky Paradoxu můžeme očekávat značné množství placených rozšíření, nemluvě o složitých fanouškovských modifikacích. A tak mě napadlo dát hře 8; co nakonec naklonilo misky vah v její prospěch, byl fakt, že Stellaris je i se všemi zmíněnými nedostatky prostě šíleně zábavná a cool hra. A poté, co vývojáři odstraní nedokonalosti a rozšíří titul o další obsah, dostaneme skutečně velkolepou vesmírnou strategii. Pak si k mému aktuálnímu skóre můžete snadno přidat jeden bod navíc.